Duhringův syndrom se dlouhou dobu řadil mezi autoimunitní nemoci, avšak poslední dobou se mu čím dál častěji přisuzuje role vzácného typu celiakie, jenž se projevuje silně svědícími puchýřky či ekzémy. Ty nejčastěji postihují okolí velkých kloubů ( loket a kolena), hýždě, ramena, zápěstí a lícní kosti. Přibližně jen desetina pacientů má součastně i zažívací potíže, proto bývá poměrně obtížné tuto diagnózu odhalit a velice často jsou nemocní léčeni pouze na vnější příznaky. Tato léčba však řeší pouze následky a proto pomáhá jen krátkodobě. Na rozdíl od celiakie se Duhringova dermatitida objevuje nejčastěji v době dospívání či rané dospělosti a vyznačuje se zvýšenou citlivostí na jód.
Právě tato citlivost bývá nejspolehlivějším ukazatelem, že se jedná o tuto nemoc. Krevní testy na přítomnost protilátek sice mohou naznačovat přecitlivění na lepek, avšak enterobiopsie nemusí podezření potvrdit. Zatímco klasická celiakie postihuje vstupní část tenkého střeva celkově, u Duhringova syndromu se objevují jen zánětlivá ložiska. Tato odlišnost vede k pomalejšímu zlepšování po nasazení bezlepkové diety, často se udává období kolem tří měsíců. Dietu je nutné dodržovat celoživotně, i při krátkodobém vysazení dochází k razantnímu zhoršení ekzému.