Písemné zprávy o symptomech jasně ukazující na celiakii se objevují již ve starém Řecku a Egyptě, avšak lze předpokládat, že tato choroba postihovalo lidstvo od samého počátku. Spíše by se mělo podotknout od dob kdy od sběru přešlo k zemědělství a obiloviny se zařadili do našeho běžného jídelníčku. Od té doby tato choroba dostala celou řadu názvů a kromě odborně správného pojmenování celiakie můžeme zaslechnout glutenová enteropatie, endemická sprue, choroba Geeova-Herterova, Heubner-Herterova nemoc. První dílo moderní medicíny shrnující pozorování dětí trpících neléčenou celiakií publikoval v roce 1888 Samuel Gee. Sice nedokázal určit podstatu onemocnění, zato však správně konstatoval, že vyvolané příznaky mají souvislost se stravou a přísná dieta by mohla být správnou cestou, jak jim pomoci. Následující rok van de Burg úspěšně aplikoval léčbu postavenou na ovocné dietě. Na možnou souvislost onemocnění a lepku defakto ukázala náhoda. Během 2. světové války byla kvůli nedostatečným zásobám pšenice mouka vyráběna i z cibulek tulipánů, přičemž při konzumaci těchto potravin došlo k vymizení příznaku u nemocných dětí. V poválečném období, kdy se opět používala výhradně pšenice se jejich stav opět zhoršil. Na základě pozorování K. W. Dicke se od roku 1950 vynechání pšeničné, žitné, ovesné a ječmenné mouky stalo základem léčby celiakie.
Stále však chyběla znalost důvodu, jakým způsobem se nemoc projevuje. To se podařilo až v roce 1957, kdy Crosby sestavil kapsli pro odebrání vzorku sliznice tenkého střeva. Biopsií se podařilo odhalit zánětlivou infekci. Jejím původcem je vrozená citlivost na lepek, která vyvolává autoimunitní reakci organismu. Vzniklý chronický zánět způsobuje zanikání klků, což jsou cca 0,5 až 1,5 mm vystouplé útvary umožňující vstřebávání živin, vitamínů a minerálu. Celiakie byla dlouho považována za vzácné onemocnění dětí, avšak jak se postupem času zjistilo, tato idea byla naprosto milná. Toto onemocnění je mnohem rozšířenější, než si mnozí myslí. Často je používán i výraz špička ledovce, neboť se odhaduje, že z celkového množství lidí trpících tímto onemocněním je diagnostikováno jen nějakých 10 až 15%. Tento fakt je zapříčiněn skutečností, že zatímco u dětí mývá celiakie typické nepřehlédnutelné příznaky, u dospělých tomu tak být nemusí. Mnohdy jsou symptomy nevýrazné či mohou chybět úplně a přecitlivělost na lepek je odhalena naprosto náhodně při hledání příčin zdravotních komplikací.
Předpokladem k propuknutí nemoci je alespoň tří a šesti měsíční každodenní konzumace lepku, proto k jejímu výskytu u dětí povětšinou dochází mezi prvním a druhým rokem života. U dětí bývají přítomny typické symptomy v podobě zácpy či naopak průjmů, bolestí břicha a objevit se může i nafouklé bříško. Zvláště nápadná je stolice, v níž se nachází tuky a nestrávené části potravy. Dítě je povětšinou mrzuté, nesoustředěné a má potíže se spánkem. Jak již bylo řečeno, u dospělých nejsou tyto příznaky tak patrné a proto se celiakie může projevovat jen bolestmi břicha či opakujícími se průjmy, jenž jsou mnohdy dávány za vinu špatnému způsobu stravování. Vysvětlení, proč je až takový rozdíl mezi dětmi a dospělými je naprosto jednoduchý. Zatímco u dětí je diagnostikovaná chronická symptomatická forma, u dospělých se objevují silentní, latentní či potencionální formy. Silentní forma probíhá skrytě, příznaky jsou nenápadné, ale dochází u ní k narušení zdravého fungování tenkého střeva. To může vést k anémii z nedostatku železa, osteoporóze z nedostatku vápníků, potížím s plodností či zvýšenému riziku vzniku lymfomu zažívacího traktu. U přibližně 5 – 10 % pacientů se objeví i přidružené autoimunitní onemocnění, obvykle se jedná o cukrovku nebo poruchu štítné žlázy. U latentní formy sice není přítomen zánět ve střevu, avšak zároveň jsou detekovány protilátky. S tímto typem celiakie může nemocný žít celý život, aniž by vůbec tušil, že touto chorobou trpí.